Íránsko - irácká válka. Zapomenutý konflikt 1980 - 1988. Úvod.

06.12.2021
Asi nejzbytečnější konflikt 20. století, v rámci zbytečnosti s nejvyšším počtem obětí. Brutalitou nezaostávající za nejkrvavějšími střety, včetně použití chemických zbraní či dětských vojáků.
Íránsko - irácká válka. Zapomenutý konflikt 1980 - 1988. Úvod.

Pozadí

V roce 1978 vypukla v Íránu islámská revoluce, vedená radikálními ajatolláhy. Byl svržen režim šáha Rézy Pahlavího, spojence USA a podporovatele Izraele. V kontrastu s ortodoxním Chomejním je šáh často idealizován jako moderní, prozápadní politik. Tato interpretace je velmi povrchní. V rámci své Bílé revoluce prováděl podobné sociální experimenty jako Sovětský svaz. Nejdříve rozdal korunní pozemky rolníkům, aby následně změnil názor a začal kolektivizovat. Hospodářství postupně přecházelo na komunistické plánování. Investice, vzhledem k růstu cen ropy na začátku 70. let, byly obrovské. Réza se přímo chlubil, že spojuje prvky kapitalismu se socialismem, potažmo komunismem. Výsledkem byla inflace. Podobně jako Mao v Číně začal používat studentské bojůvky proti šmelinářům. Specifický boj proti inflační spirále. Výsledkem bylo jen, že mládež ochutnala násilí. Měl výraznou podporu na venkově, až do násilné kolektivizace, která byla takřka identická s kolektivizací sovětskou. Pokrokové obyvatelstvo íránských měst nebylo spokojeno s jeho sociálním inženýrstvím, odvrátil se od něj americký prezident Carter a poslední kapkou byla nespokojenost venkova. Výsledkem Chomejního islámská revoluce, kdy se k moci dostal prakticky fundamentalistický klér, který jen v prvních dvou letech poslal na smrt přes osm tisíc lidí. Klér byl v rámci vládnutí amatérský a ustavil islámskou republiku. Hlásal šíření islámské revoluce do zemí Perského zálivu, včetně Saudské Arábie. Toto a šíitská ideologie stačilo k tomu, aby se Írán stal nepřijatelnou zemí v arabském světě. Vrcholem bylo obsazení americké ambasády v Teheránu roku 1979. V kombinaci s destabilizací armády zdánlivě tučné sousto pro autokratický Saddámův režim. 

V roce 1968 se dostala v Iráku k moci socialistická a sekulární strana Baas. Saddám Husajn se postupně vypracoval v osobu číslo dvě ve stranické hierarchii. Měl obrovskou zásluhu na ekonomickém a společenském rozvoji země. Především školství, zdravotnictví a infrastruktura. Ovládal bezpečnostní aparát a postupně kolem sebe budoval kult osobnosti, který mu pomohl ustát porážku v Kuvajtu. I Irák těžil z růstu cen ropy na počátku 70. let a pod taktovkou Husajna mohutně investoval, prezidentem Iráku se stal roku 1979. 

Obecně se jako hlavní příčina konfliktu uvádí spor o území Šatt-al-Arabu (Chúzistán, region bohatý na ropu), ležícího na území Íránu. Spory o íránskou provincii začaly již v roce 1969 a situace se zklidnila v rámci Alžírských dohod z roku 1975. Tato interpretace je naprosto nedostačující. Jen výjimečně je uváděno, že íránští ajatolláhové deklarovali šíření své revoluce do zemí Perského zálivu, včetně Saudské Arábie. Saddám Husajn si byl velice dobře vědom rizik šíitského asertivního režimu v Íránu a obával se pronikání revoluce do své země, kde šíité tvoří také většinu. S odstupem času je zjevné, že soudobě íránský vliv přecenil, zároveň současný Irák pomalu k Íránu inklinuje, ale za již zcela jiných podmínek. Agresivita íránského režimu přivedla Husajnovi řadu spojenců, především SA, které ho po celou válku s Íránem podporovali. Pro SA byla podpora Iráku natolik vyčerpávající, že v roce 1986 navýšila zásadním způsobem těžbu své ropy, aby snížila její cenu a tím oslabila příjmy Íránu z jejího vývozu, se snahou urychlit konec konfliktu.  

Vzhledem k prozápadnímu postoji Rézy Pahlavího byla íránská armáda vybavena především zbraněmi západní provenience. Disponovala 1735 převážně staršími tanky (400 amerických M47/48, 460 M60A1 a 875 britských chieftainů), 1075 bojových vozidel pěchoty a obrněných transportérů (250 typu Scorpion, 325 M113, 500 BTR-50 sovětské výroby z počátku sedmdesátých let), 1000 polních a 1800 protiletadlových děl. Aktivně sloužilo 150 000 vojáků a k dispozici bylo 400 000 záložníků. 

Letectvo disponovalo 445 bojovými letouny: F-4D/E (188 kusů),  F-5E/F (166 strojů),  F-14A (77 letounů)  RF-4E (14 letadel). Armáda dále operovala s 205 bojovými vrtulníky AH-1S a 439 transportními či univerzálními stroji.

Námořnictvo operovalo se třemi torpédoborci, čtyřmi fregatami a devíti ponorkami.

Po revoluci byla armáda prakticky v rozkladu a řadě vězněných vojenských odborníků byla na začátku konfliktu nabídnuta amnestie výměnou za návrat do armády. Po celou dobu konfliktu byl Írán podporován Čínou, Libyí, Sýrií a KLDR, které dodávaly zbraně své a sovětské provenience. 

779598_article_photo_iransky-chieftain_900x.jpeg?r=27bqÍránský Chieftain (https://cz.pinterest.com/SeeJ_CHU/)

 

Irácká armáda byla vyzbrojena technikou sovětské původu. 

Irácké pozemní síly disponovali 200 000 vojáků v aktivní službě a 256 000 záložníky. 

 Vyzbrojené 2750 tanky (50 T-72, 2500 T-54, -55, -62 a 100 T-34 a francouzských 100 AMX-30), 2500 bojových vozidel pěchoty a obrněných transportérů, 1040 polních děl, 26 kompletů taktických raket a 12 takticko-operačních, 1200 děl a protiletadlových raketových kompletů.

 Letectvo disponovalo 332 bojovými letouny: MiG-21 (115 ),  MiG-23 (80 ), Su-20 (60 ), Su-7B (40 ),  Tu-22 (12 ), Il-28 (10 ) a Hunter (15 strojů).

Letectvo pozemních sil operovalo s 260 vrtulníky, z toho 41 Mi-24, 47 Alouette III, 44 typů Gazelle, Wessex a Puma, a 128 transportními a univerzálními (35 Mi-4, 15 Mi-6 a 78 Mi-8). Ze 115 MiGů-21 bylo v provozu na začátku pouze šedesát strojů.

Námořnictvo obsahovalo jednu fregatu, 12 hlídkových plavidel a pět minolovek.

Saddám Husajn především podcenil vůli íránského režimu i obyvatelstva k odporu a obrovský rozdíl v počtu obyvatel. Ačkoli na konci konfliktu dostával rozsáhlou pomoc ze zahraničí, včetně USA, nebyl sto konflikt vyhrát. 

 

779598_article_photo_t-72-iracke-armady_900x.jpeg?r=27bqT-72 irácké armády (https://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Iraqi_T-72_tanks.jpg)

 

Mezinárodní situace

Je třeba si uvědomit, že konflikt probíhal v době vrcholící Studené války. Řada zemí, včetně USA, VB či Francie a i Československa dodávala zbraně oběma stranám, byť především, v druhé fázi, Iráku. Sovětský svaz čelil Reaganově doktríně (snaha "uzbrojit" SSSR), válce v Afghánistánu, hroutící se ekonomice, později havárii v Černobylu a byl ochoten prodat své zbraně komukoli, jen aby získal tvrdou měnu. Mezinárodní terorismus v daném období ještě nehrál významnou roli a soustředil se kolem palestinského Hamasu či skupin vymezujících se proti USA a Izraeli, jako byly Brigády mučedníků od Al-Aksá či Islámský džihád, které na začátku konfliktu s íránským režimem ještě nespolupracovaly. Zpočátku byl konflikt dost přehlížen. Až íránská agresivita v Hormuském průlivu a hrozba ropné krize začala stále více angažovat západní země i SSSR na straně Iráku, kterému prošlo i použití chemických zbraní.  

Zdroj počtů vojenské techniky obou stran: Ivan Brož, Husajn kontra Chomejní, Epocha 2011
Copyright 2021 - 2022 Soudobá Historie CZ. Všechna práva vyhrazena.
Vytvořeno ve spolupráci s Reklalink s.r.o.