Důvody pro vznik Hallsteinovy doktríny

04.11.2021
Hallsteinova doktrína zjednodušeně řečeno směrovala zahraniční politiku Spolkové republiky Německo v následujících letech po jejím vzniku v roce 1955. Státy, které navázaly diplomatické styky s Německou demokratickou republikou, čelily přerušení diplomatických styků s Bonnem. Doktrína byla relativně úspěšná a do jisté míry NDR izolovala.
Důvody pro vznik Hallsteinovy doktríny

Klíčovým faktorem pro poválečný vývoj Německa byla konference v Jaltě v únoru 1945. Kromě řady různých usnesení se na ní dohodlo, že Německo bude rozděleno na čtyři okupační zóny, na nátlak Velké Británie byla tou čtvrtou zóna francouzská. Byla to velká změna oproti původnímu plánu, který počítal s rozdělením Německa na více samostatných států. Sovětský svaz v Jaltě podepsal deklaraci, stejně jako ostatní velmoci, že na osvobozených územích nechá proběhnout svobodné volby. Jak známo takřka nikde tato událost na Sověty dobytých územích neproběhla, což mělo velký vliv i na vývoj budoucí Německé demokratické republiky. Takřka ihned po osvobození do Německa přijel z Moskvy Walter Ulbricht, který byl velmi dobře instruovaný komunisty, jakým způsobem má začít budovat předpoklady pro nástup komunismu v sovětské zóně. Přes počáteční opatrnou taktiku komunisté ve spolupráci se sovětskými okupačními jednotkami začali přebírat v budoucí NDR moc. V západních zónách došlo postupně ke vzniku Bizonie a později Trizonie, kdy Velká Británie a Francie pod tíhou hrozícího ekonomického kolapsu nebyly schopny dostát svým závazkům v Německu a zprávu území předaly Spojeným státům americkým. Do roku 1948 začal vznikat konflikt, kterému se říká Studená válka. Centrem dění bylo především zpočátku Německo. Probíhala celá řada jednání o budoucím statusu Německa, ale se vzrůstajícím konfliktem mezi Západem a Východem nedošlo k žádné dohodě. První etapa vyvrcholila první Berlínskou krizí, kdy Američané zavedli ve své zóně vlastní měnu, kterou se mělo platit i v části Berlína, která podle Jaltských dohod připadla spojencům. Stalin zahájil blokádu, kterou spojenci úspěšně překonali leteckým mostem. Výsledek této události byl v podstatě vznik dvou samostatných německých států. Berlín zůstal ohniskem problémů po větší část Studené války, protože strategicky přímo ohrožoval nově vzniklý východoněmecký stát. Na základě těchto událostí řada západních politiků v čele s Winstonem Churchillem pochopila, že je nutné znovuvyzbrojit Německo a zařadit ho jako suverénní stát do nově vznikajících evropských struktur. Klíčovou roli v těchto procesech sehrál německý kancléř Konrád Adenauer, který svou politiku směroval právě k těmto cílům a usiloval o plnou integraci Německa do západních struktur, byl si dobře vědomý nebezpečí komunismu. 23. května 1949 vstoupil v platnost takzvaný Základní zákon, který byl v podstatě ústavou nově vzniklé Spolkové republiky Německo. Jako ústava nebyl označen záměrně, protože bylo třeba nechat otevřenou cestu pro sjednocení Německa. V preambuli tohoto dokumentu je deklarována vůle po udržení národní a státní jednoty Německa1 . V další části byl všechen německý lid vyzván, aby ve svobodném sebeurčení završil jednotu a svobodu Německa2 . Tato vyjádření reflektovala přání německé veřejnosti znovusjednotit Německo. Zákon byl ratifikován na základě vzniku Spolkové republiky Německo. V počátečních letech měla Spolková republika charakter jakési poloviční kolonie, byla stále ještě pod protektorátem západních vítězných mocností a musela akceptovat přísné spojenecké kontroly3. V rámci okupačního statusu neměla vlastní zahraniční politiku, až v roce 1951 byl v gesci na obnovné ministerstvo zahraničí přiznán určitý omezený prostor pro zahraničněpolitické kroky4. Německo bylo zakládajícím signatářem Evropského společenství uhlí a oceli, takzvané Montánní unie, která byla zjednodušeně předchůdcem Evropského hospodářského společenství, potažmo Evropské unie. Hlavní zásluhu na vzniku této instituce měl francouzský politik Jean Monnet, který po úspěchu při vytváření této instituce přišel s plánem na vytvoření Evropského obraného společenství, jehož nejdůležitějšími členy měly být Francie, Velká Británie a Německo. Celý proces komplikoval postoj Francie, která se obávala znovuvyzbrojení Německa a neochota Velké Británie se na kontinentě příliš zavzovat, pochopitelně celému procesu bránil i Sovětský svaz. Anglie i Spojené státy pochopily, že v rámci Studené války je nutné, aby Německo bylo silné a schopné odolávat tlaku z východu. Procesy vedoucí k plné suverenitě Německa urychlil počátek války v Koreji. Spojenci si byli vědomí, že Německo je třeba reintegrovat. V roce 1950 vstoupila v platnost Generální smlouva, která upravovala okupační status v Německu. Její znění zavazovalo všechny signatáře prosazovat jako společný cíl sjednocení Německa jakožto svobodného státu a uzavření svobodně sjednané mírové smlouvy pro celé Německo5.

V říjnu 1950 přišla do Bonnu deklarace z pražské konference k přípravě na sjednocení Německa6. Veškerá jednání vzhledem k prohlubujícímu se konfliktu mezi Západem a Východem ztroskotávala. V roce 1953 zemřel sovětský diktátor Josif Stalin, začalo přicházet mírné uvolnění ve vztazích mezi oběma tábory. V rámci problematiky Německa byl jedním z posledních Stalinových kroků návrh na sjednocení Německa a jeho neutralitu, kdy by všechny vojenské složky obou mocností opustily zemi7. Cílem tohoto návrhu bylo znemožnit znovuvyzbrojení Německa a torpédovat snahu o vznik Evropského obraného společenství. Adenauer popisoval Sovětský svaz jako totalitní, ateistický (sám byl silně věřící katolík) a asiatský stát8. Hlavním cílem jeho zahraniční politiky byla plná integrace Německa do západních struktur a v návrhu viděl snahu o získání vlivu Sovětů v Německu a propagandistický krok9, Spojenci ze stejných důvodů návrh odmítli. Po smrti diktátora se na čas do čela Sovětského svazu dostal Lavrentij Berija, který vážně zvažoval, že Německo opustí a ponechá neutrální a sjednocené10. V červnu 1953 byl Berija svržen a o návrhu se přestalo reálně uvažovat, byl pouze používán pro znemožnění jednání o Německu11, na konferenci čtyř mocností v Berlíně v lednu 1954 sovětský ministr zahraničí Molotov znovu přednesl tyto návrhy, jeho projev již vzbuzoval úsměv12

Od 28. září do 3. října 1954 se v Londýně konala konference devíti mocností, na ní navazovaly konference v Paříži konané v říjnu. Smlouvy, které z těchto jednání vzešly, ukončovaly okupační status Německa, integrovaly zemi do nově vzniklé Západoevropské unie, která nahrazovala neúspěšné Evropské obrané společenství, Spolková republika se de facto stala rovnoprávným státem v rámci Evropy.

Sovětský svaz navázal diplomatické styky s Německou demokratickou republikou již v roce 195413, v NDR došlo v roce 1953 k povstání, které bylo tvrdě potlačeno sovětskými jednotkami dislokovanými na území východního Německa. Tato událost nahrála do karet Adenauerovi v jeho snaze o plnou integraci západního Německa do západoevropských struktur. Konference v Paříži již de facto potvrzovala rozdělení Německa14. V březnu 1954 oznámil Sovětský svaz, že ukončí okupaci NDR a ta získá plnou suverenitu, západní spojenci odpověděli prohlášením, že Německou demokratickou republiku nepovažují za legitimní stát15. Konference v Ženevě v červnu 1955 jasně ukázala, že Sovětský svaz nemá zájem na sjednocení Německa, i když Západ na tom trval16. V rámci diplomatických jednání byli spojenci a především USA limitováni svými předchozími sliby o zatlačování komunismu. Americký státní tajemník Dulles v tomto období tvrdil, že vzhledem k vnitřní slabosti Sovětského svazu je čas na jeho vytlačení ze satelitních států17. Tato politika omezovala jednání se Sovětským svazem a zavazovala k neuznání NDR jako suverénního státu.

Velkým vnitropolitickým tématem v Německu byli váleční zajatci držení v Sovětském svazu. Pozice Adenauera nebyla jednoduchá, Sovětský svaz byl jednou ze čtyř vítězných mocností, kancléř velmoc nemohl obcházet, navíc se veřejnost intenzivně zajímala o osud těchto vojáků a německá vláda byla nucena řešit jejich návrat do vlasti. Sovětský svaz se navíc pokoušel jednat se západoněmeckou sociální demokracií18, což podkopávalo Adenauerovo postavení. Kancléř dosáhl zamezení této činnosti zákazem ze strany spojeneckých vysokých komisařů. Avšak na základě těchto událostí bylo jasné, že musí začít se Sověty vyjednávat. Do konce roku 1949 se ze zajetí vrátily dva miliony mužů. Zbývalo deset tisíc zajatců asi dvacet tisíc internovaných civilistů19, kteří byli v sovětském svazu odsouzeni za válečné zločiny, někteří byli odesláni do Německa po Stalinově smrti a o osudu ostatních se Sověti právě snažili vyjednávat se sociální demokracií20. Bylo víceméně jasné, že nejde až tak o válečné zločince jako o vojáky, kteří se postavili poměrům v zajateckých táborech nebo kritizovali sovětské zřízení21. Návrh na navázání diplomatických styků vzešel ze strany Sovětského svazu, byl součástí jednání o návratu válečných zajatců. Na pozvání Moskvy, se Adenauer 7. září vydal do Sovětského svazu, doprovázela ho početná delegace. Nahlíženo z pozic zahraniční a německé politiky byla cesta do sovětského hlavního města podnikem značně riskantním22. Bylo to první setkání západních Němců se sovětskými komunisty od konce druhé světové války. Adenauer si byl dobře vědom nebezpečí reminiscence dohod z Rapalla z roku 192223. Tehdejší smlouva umožňovala Německu v tehdejším Rusku vyvíjet a zkoušet nové zbraně. Adenauer věděl, že mu Rapallo může být připomenuto. Hlavním problémem jednání ovšem byl požadavek Sovětského svazu o navázání diplomatických vztahů výměnou za propuštění válečných zajatců. Vzhledem k tomu, že Sověti měli diplomatické styky s Německou demokratickou republikou, znamenalo by navázání mezistátních styků faktické uznání NDR. Navíc již čtyřicet osm hodin po příjezdu Adenauerovi skupiny dorazila do Moskvy východoněmecká delegace vedená Ottou Grotewohlem24. Grotewohl dvacátého září uzavřel se Sověty smlouvu, která se zakládala na rovnoprávnosti. Jednání po celou dobu vypadala, že budou neúspěšná. Až poslední den při recepci dal nečekaně Bulganin Adenauerovi čestné slovo, že pokud požádá o navázání diplomatických vztahů, za týden budou všichni zajatci posláni domů25. Kancléř byl po návratu domů z jedné strany oslavován, že se zajatci vrátí domů, ale zároveň kritizován, že dohoda je pouze na čestné slovo. Přes drobnější potíže se zajatci vrátili do konce roku 1955 všichni do Německa. Adenauer věděl jaký vnitropolitický i mezinárodní problém hrozí z dohody uzavřené v Moskvě. Západní spojenci vyjádřili nesouhlas, neboť je rozzuřilo, že se Sovětským svazem jednostranně navázal diplomatické styky, čímž uznal rozdělení Německa do dvou států, jako nezvratnou skutečnost pro dohlednou budoucnost26. Navíc si německé veřejné mínění nepřálo rozdělení Německa. Ještě v letadle zpět ředitel právní sekce ministerstva zahraničí ve spolupráci s Adenauerovým zahraničněpolitickým poradcem Walterem Hallsteinem navrhl odvetnou strategii, která později vešla ve známost jako Hallsteinova doktrína. Bylo třeba zastavit zvyšující se počet států, které uznávaly NDR. V prohlášení bylo vyjádření, že navázání diplomatických styků se Svazem sovětských socialistických republik je výjimkou, jež se nijak netýká názoru Spolkové republiky Německo na výhradní zastupování Celého Německa27. Doktrína přímo říkala, že Spolková republika Německo nebude vzhledem ke svému demokraticky legitimovanému nároku na zastupování všeho německého národa navazovat nebo udržovat diplomatické styky s žádným státem, který udržuje nebo naváže diplomatické styky s Německou demokratickou republikou28. Doktrína byla vzhledem k hospodářské moci Spolkové republiky relativně úspěšná a její kritéria byla dodržována takřka do konce šedesátých let, kdy byla vystřídána Brandtovou Ostpolitik. Přímým důsledkem bylo přerušení diplomatických styků s Kubou a Jugoslávií.

Spolková republika se nikdy nesmířila s rozdělením29. Všechny spolkové vlády trvaly na právu a povinnosti Němců, jak uváděla preambule Základního zákona, ve svobodném sebeurčení uskutečnit jednotu Německa30. Spolková republika Německo se jmenovala Německo a také jím byla31. Byla tím, co z něj po válce zbylo, 52 procent původního území z roku 1937. Byla pokračovatelem, a to nejen svým vlastním nárokem, nýbrž i chápáním NDR32. NDR nikdy nepřijala odpovědnost za válečné zločiny Němců, zatímco Spolková republika Německo zátěž minulosti přijala. Právě tím, že se NDR všemožně distancovala od starého státu a obviňovala Spolkovou republiku, že to nedělá, připouštěla, že druhý německý stát pokračuje v německé historii a je zástupcem celého původního státu33. NDR se orientovala podle jiných vzorů, a protože byly sovětské, stala se cizím státem na německé půdě34. Již pouze tyto postoje do jisté míry opravňovaly Hallsteinovu doktrínu. NDR byla nedemokratický stát, kde vláda nebyla zvolena ve svobodných volbách. Hromadné útěky východních Němců až do postavení Berlínské zdi podporovaly západoněmecký názor na legitimitu komunistické vlády. Povstání v roce 1953 jen potvrzovalo, že nově vzniklý stát nemůže být v demokratickém světě považován za plnohodnotného zastupitele byť části německého národa.

Spolková republika Německo již krátce po svém založení vznesla nárok, aby se stala výhradním legitimním zástupcem německých zájmů a mohla mluvit za všechny Němce35. Tento požadavek se opíral o fakt svobodné volby západních Němců, proti diktatuře ve východním Německu. Naproti tomu Sovětský svaz vyvinul teorii dvou států, podle této teorie vznikly na území bývalé německé říše dva suverénní německé státy36. Postoj Sovětů byl pochopitelný, NDR byla jejich dítě a důležitý vojenskostrategický prvek ve střední Evropě. Dodnes zůstává otázkou, jak vážně byl míněn návrh na neutrální spojené Německo. V každém případě Sovětský svaz nemohl připouštět jakákoli řešení, která by byla na úkor NDR37

Hallsteinova doktrína byla důsledkem celé řady vnitropolitických i mezinárodních procesů v Evropě. Vnitropolitické důvody jsou mnohem snazší pro vysvětlení. Veřejnost v Spolkové republice se nikdy nesmířila s rozdělením a ústupky v otázce sjednocení se v západoněmecké politice rovnaly zradě nejsvětějších německých zájmů38. S tímto problémem se potýkaly všechny německé vlády, především však Konrád Adenauer, který byl po celou dobu své vlády ve velmi složité pozici. Již od konce čtyřicátých let bylo jasné, že Německo směřuje k rozdělení, v kontrastu s přáním západních Němců bylo pro kancléře složité manévrovat v jakékoli situaci. V padesátých letech NDR rušila a likvidovala dosud stávající spojení se Spolkovou republikou a kromě toho s propagandistickou zručností, typickou pro komunistické režimy, nepřetržitě prezentovala plány na německo-německou konfederaci39. Adenauerovi bylo často vytýkáno, že obětoval prosperitě východní Němce40. Tento názor s největší pravděpodobností kancléři velmi škodí. Adenauer zřejmě tušil od počátku, že Německo se rozdělí na dva suverénní státy. V rámci jeho názoru na expanzivnost Sovětského svazu musel vědět, že jediný způsob jak zachovat demokracii a přimknout se k západní Evropě je odstřihnout východní Německo, kterého se Sovětský svaz nevzdá. Právě strach z bolševické hrozby poskytl Adenauerovi silný mandát pro politiku západní integrace, což nakonec převýšilo přirozenou touhu Němců vidět Německo spojené41. Přesto Adenauer musel pokaždé obhajovat výsledky každé konference, která se i nepřímo týkala konečného statusu Německa. Jednalo se o Pařížské konference z roku 1954, které sice stanovily jako jednu z priorit západního světa znovusjednocení Německa, ale zároveň stvrzovaly fakt, že Německo je rozdělené42. Adenauer musel vnitropoliticky zdůrazňovat především právě tuto prioritu, podobný proces nastal po konferenci v Ženevě. Již jen z tohoto úhlu pohledu se Hallsteinova doktrína jeví jako naprosto nezbytná. Adenauer by bez ní de facto neměl mandát vládnout v Německu, protože by ztratil veškerou podporu obyvatelstva. Je právě paradoxem, že měl ze Sovětského svazu přivést zajatce, ale zároveň mu bylo bráněno, aby udělal vstřícný krok k sovětskému establishmentu, který pochopitelně něco vyžadoval na oplátku. Hallsteinova doktrína se pro vnitropolitickou situaci s odstupem času jeví jako velmi rozumné řešení.

Mnohem komplikovanější jsou důvody pro vznik doktríny v rámci mezinárodního fóra. Adenauer od začátku směroval svou činnost na plné zrovnoprávnění Německa v evropském prostoru. Jeho pozice byla od počátku velmi složitá, Německo bylo pod kontrolou vítězných mocností a pravomoci nově vznikající vlády byly maximálně omezené. Velký vliv na postavení Německa měla především Francie. V Evropě obecně panovaly obavy z obnovy síly německé říše, ale Francouzi se proti německým zájmům stavěli dlouhodobě nejvíc ostražitě. Adenauer musel lavírovat v neuvěřitelném množství problémů. Paradoxní je, že vznik Studené války pomohl splnit jeho cíle. Pokud by konflikt neeskaloval, nebyl by vytvářen tak velký politický tlak na Francii, aby ze svých požadavků vůči Německu ustoupila, je jisté, že by nerostl tlak na začlenění Německa do západoevropských struktur. Jako trochu paradoxní se v tomto kontextu mohou jevit stále obnovované závazky evropských států, že cílem je znovusjednotit Německo. Faktem je, že Západ byl nepochybně limitován svým závazkem čelit komunismu a aktivně ho potírat. Součástí této strategie byl nepochybně nesouhlas s rozšířením komunismu ve východním Německu. Západoevropským politikům bylo jasné, že pokud se má Německo sjednotit, tak pouze na demokratických principech. Pochopitelně v opačném gardu uvažoval Sovětský svaz. Adenauer nepochybně věděl, že nemá moc možností než navázat diplomatické kontakty se Sověty. Váleční zajatci byli v Německu velké téma a kancléř věděl, že jejich přivedení domů, bude velký vnitropolitický úspěch, který mu přidá politické body. Je třeba si navíc uvědomit, že Adenauer byl silný katolík a věděl, že Němcům v Sovětském svazu musí pomoci. Hallsteinova doktrína byla velmi rozumným východiskem z celé situace. Dávala jasně najevo, že Spolková republika chce patřit do západoevropských struktur, navíc odpovídala smlouvám a dohodám, které měli Němci podepsány se svými partnery především v tom úhlu pohledu, že potvrzovala neuznání Německé demokratické republiky v pozici suverénního státu. Jsem přesvědčený, že tento krok byl směrován spíše pro vnitropolitickou scénu, než pro mezinárodní. Jak jsem výše zmínil, sjednocení Německa bylo vždy ožehavým tématem a Adenauer se k navázání diplomatických styků se Sověty musel postavit i v kontextu se vztahem k NDR. Lze považovat za jisté, že západní politici si o postavení nově vzniklé Německé demokratické republiky nedělali příliš iluzí a její vznik musel být brán jako fakt. Limit veškerých smluv se Spolkovou republikou je ovšem nutil se kriticky vyjadřovat k jakémukoli náznaku uznání komunistického státu a oficiálního potvrzení faktu, že Německo je rozdělené. Na všechny tyto problémy odpovídala Hallsteinova doktrína.

Pochopitelně v celém procesu důležitou pozici zaujímaly Spojené státy jako světová velmoc. Američané na základě smluv oficiálně a trvale podporovali sjednocení Německa. Vzhledem ke vzrůstající nepravděpodobnosti dohody se Sovětským svazem o statusu Německa stále více podporovali evropskou integraci. Hlavním prvkem jejich diplomacie bylo klást důraz na jednotu a neústupnost západního bloku43. Výrazně podporovali vznik Evropského společenství uhlí a oceli a stejný postoj zaujali vůči Evropskému obranému společenství. V podstatě celý průběh vyjednávání o vzniku této organizace neprovázela zásadní jednání o sjednocení Německa. Američané podporovali remilitarizaci Německa, stejně jako Britové, velmi výrazně tlačili na Francii, která vyžadovala záruky vůči vzrůstu moci Spolkové republiky. Sovětský svaz pochopitelně dělal vše pro to, aby proti němu nevznikla jednotná vojenská západní linie. To byl nepochybně hlavní důvod návrhu na sjednocení a neutralitu Německa. Z přesně opačného důvodu právě vznik Evropského obranného společenství podporovali Američané, kteří prostě potřebovali silné Německo, schopné odolávat tlakům z východu. Sjednocení Německa již bylo v této době víceméně na mezinárodní scéně na vedlejší koleji, sovětský návrh vyvolal mnohem více diskusí přímo v Německu, než na západním mezinárodním fóru. Právě z těchto důvodů se Hallsteinova doktrína jeví mnohem důležitější pro vnitropolitický status Německa než pro ten mezinárodní. V žádném případě tím nechci říct, že pro mezinárodní vztahy by význam neměla. Měla hodnotu, jak jsem již výše zmiňoval, reminiscence na Rapallo či obecně známé mezinárodní závazky pro sjednocení Německa.

Je třeba si uvědomit, že poválečná Spolková republika Německo si byla dobře vědoma stigma, které provázelo Němce kvůli vyvolání dvou světových konfliktů, které stály životy milionů lidí. Mezinárodní i vnitřní politika Německa byla nově postavena na demokratických principech. Adenauer si uvědomoval, že německá zahraniční politika musí opustit staré tradice, co se týče cílů a metod, a vytvořit cíle a metody zásadně nové, jež by byly založeny na několika nezpochybnitelných zásadách: na bezpodmínečné mírumilovnosti, absolutní věrnosti vůči smluvním závazkům, příkladné ochotě ke spolupráci i ke kompromisu, spolehlivosti a bezpečné předvídatelnosti44. Tento Adenauerův pohled platil pouze západním, nikoli východním státům45. Podobné změny se nepochybně odehrávaly i v západoněmecké společnosti. Z tohoto úhlu pohledu se doktrína může jevit jako jasné vymezení vůči Německé demokratické republice a komunismu vůbec. Neuznání vzniklého německého státu na východě se o tyto principy jednoznačně opíralo a dávalo jisté odůvodnění pro tento politický postup.

Velmi důležitým faktorem pro vznik doktríny je samotný Základní zákon, který zavazoval Spolkovou republiku ke znovusjednocení. Adenauer musel reagovat již jen v tomto kontextu, preambule zákona ho k tomu zavazovala a v podstatě směrovala německou politiku vůči NDR velmi dlouhou dobu. Prostě jen na základě Základního zákona nebylo možné oficiálně připustit fakt, že Německá demokratická republika je suverénním státem.

Ve skutečnosti paradoxně právě Hallsteinova doktrína stvrzovala svým vznikem a formulací vznik dvou německých států. Byla jasným vymezením vůči druhému německému státu, čímž dávala na vědomí, že tento stát existuje. Doktrína by se dala označit jako předěl v evropské politice, protože znamenala, že Německo ve střednědobém výhledu zůstane rozdělené a určovala na dlouhá léta velkou část německé zahraniční politiky. Adenauer neměl jinou možnost, než doktrínu přivést na mezinárodní i vnitropolitické fórum. V opačném případě by ztratil větší část legitimity zastupovat Spolkovou republiku Německo. Doktrína vymezovala i vztah k Sovětskému svazu, kterému dávala jasně najevo Adenauerovi postoje a tím pádem politiku SRN vůči východnímu bloku. Dokument a důvody vedoucí k jeho napsání vystihují výrazně soudobou mezinárodní politiku a také vnitropolitický stav nově Spolkové republiky Německo. Doktrína má svojí nezastupitelnou důležitost v rámci novodobé evropské historie, řadu let měla značný vliv na mezinárodní politiku v rámci Studené války a výrazně ji ovlivňovala. Do značné míry zamezovala sblížení mezi Němci samotným, ale měla velký vliv na světovou diplomacii samotnou, protože Spolková republika ji velmi tvrdě dodržovala a řada států si rozmyslela, jestli chce přijít o bohatou německou pomoc, která v případě navázání kontaktů s NDR okamžitě končila, stejně jako obchodní vztahy.

1 Wolfrum Edgar (2008), Zdařilá Demokracie, Barrister a Principal, Brno, str. 81

2 Tamtéž

3 Tamtéž, str. 81

4 Tamtéž

5 Muller Helmut (2004), Dějiny Německa, Nakladatelství Lidové Noviny, Praha, str. 355

6 Luňák Petr (1997), Západ: Spojené státy a Západní Evropa ve studené válce, Libri, Praha, str. 208

7 Tamtéž

8 Wolfrum Edgar (2008), Zdařilá Demokracie, Barrister a Principal, Brno, str. 83

9 Tamtéž, str. 94

10 Luňák Petr (1997), Západ: Spojené státy a Západní Evropa ve studené válce, Libri, Praha, str. 210

11 Tamtéž

12 Tamtéž, str. 212

13 Muller Helmut (2004), Dějiny Německa, Nakladatelství Lidové Noviny, Praha, str. 364

14 Luňák Petr (1997), Západ: Spojené státy a Západní Evropa ve studené válce, Libri, Praha, str. 229

15 Williams Charles (2002), Adenauer: otec nového Německa, BB art, Praha, str. 327

16 Luňák Petr (1997), Západ: Spojené státy a Západní Evropa ve studené válce, Libri, Praha, str. 229

17 Tamtéž, str. 215

18 Williams Charles (2002), Adenauer: otec nového Německa, BB art, Praha, str. 341

19 Wolfrum Edgar (2008), Zdařilá Demokracie, Barrister a Principal, Brno, str. 110

20 Tamtéž

21 Tamtéž, str. 340

22 Wolfrum Edgar (2008), Zdařilá Demokracie, Barrister a Principal, Brno, str. 110

23 Tamtéž

24 Tamtéž

25 Williams Charles (2002), Adenauer: otec nového Německa, BB art, Praha, str. 343

26 Tamtéž

27 Wolfrum Edgar (2008), Zdařilá Demokracie, Barrister a Principal, Brno, str. 111

28 Muller Helmut (2004), Dějiny Německa, Nakladatelství Lidové Noviny, Praha, str. 365

29 Jackel Eberhard (2004), Německé století: historická bilance, Argo, Praha, str. 146

30 Tamtéž

31 Tamtéž, str. 151

32 Tamtéž

33 Tamtéž

34 Tamtéž, str. 152

35 Muller Helmut (2004), Dějiny Německa, Nakladatelství Lidové Noviny, Praha, str. 364

36 Tamtéž

37 Wolfrum Edgar (2008), Zdařilá Demokracie, Barrister a Principal, Brno, str. 111

38 Luňák Petr (1997), Západ: Spojené státy a Západní Evropa ve studené válce, Libri, Praha, str. 229

39 Wolfrum Edgar (2008), Zdařilá Demokracie, Barrister a Principal, Brno, str. 112

40 Folbrook Mary (2010), Dějiny moderního Německa: od roku 1918 po současnost, Grada, Praha, str. 138

41 Tamtéž, str. 145

42 Luňák Petr (1997), Západ: Spojené státy a Západní Evropa ve studené válce, Libri, Praha, str. 229

43 Luňák Petr (1997), Západ: Spojené státy a Západní Evropa ve studené válce, Libri, Praha, str. 214

44 Wolfrum Edgar (2008), Zdařilá Demokracie, Barrister a Principal, Brno, str. 85

45 Tamtéž

Copyright 2021 - 2022 Soudobá Historie CZ. Všechna práva vyhrazena.
Vytvořeno ve spolupráci s Reklalink s.r.o.