Válka v Koreji

05.11.2021
Příčiny a průběh války v Koreji 1950 - 1953
Válka v Koreji

Autor: Jaroslav Červenka

Korejská válka je nejdůležitější událostí od konce druhé světové války píše William Stueck na úvod své knihy Rethinking of Korean war(1).  Korejská válka je navíc v povědomí lidí jednoznačně opomíjená díky mnohem větší pozornosti věnované druhé válce v Indočíně.

Je otázkou kde je vlastně prvopočátek konfliktu. Národnostní vědomí obyvatelstva bylo již výrazně ovlivněno japonskou okupací v roce 1910(2). Nepochybně klíčovým faktorem bylo působení levicových sil v celé Indočíně a především v Mandžusku, kde se pozdější severokorejský vůdce Kim Ir-sen poprvé seznámil s myšlenkami komunismu. Korejské jméno tohoto vůdce je Kim Il Song což v překladu znamená „dosáhnout slunce“, Jméno Kim Ir-sen je pouze ruský ekvivalent. Jeho popularita v severní části Koreji byla postavena na základě jeho boje proti japonským okupantům před a v průběhu druhé světové války.

S končící druhou světovou válkou stále jasněji vyvstávali otázky týkající se poválečného rozdělení světa. Dvě vítězné velmoci, USA a SSSR, stáli názorově na opačných protipólech a bylo jen otázkou času kdy dojde k prvním rozporům. Je otázkou do jaké míry si nebezpečí šíření komunismu uvědomoval „válečný“ americký prezident Theodor Roosevelt, protože v řadě zásadních věcí ustoupil požadavkům Stalina a je zjevné z Churchillova jednání, že s politikou svého amerického spojence vůči Sovětskému svazu příliš nesouhlasil. Přesto si Roosevelt před svou smrtí začal toto nebezpečí uvědomovat a uvažoval o změně politiky vůči Sovětům(3). Nový americký prezident Harry S. Trumann nastupoval do úřadu v poměrně těžké pozici, protože od svého předchůdce neměl téměř žádné informace o politice vůči Stalinovi(4).

Přesto poměrně rychle rozeznal nebezpečí komunismu a svou Trumannovou doktrínou o politice zadržování komunismu z roku 1947 a následným Marshallovým plánem jasně udal kurz západní politiky vůči Sovětskému svazu.

V květnu 1945 skončila válka v Evropě, ale v Tichomoří pokračovala. Japonci se asi především pod vlivem kodexu Bušidó odmítali vzdát a boje pokračovali. Součástí spojeneckých dohod bylo, že Rusové přesunou své síly do východní Asie a napadnou tamní dislokované vojenské jednotky Japonců. Dohoda byla naplněna a její součástí byla invaze na Korejský poloostrov. Rusové zahájili invazi 10. srpna 1945 a Američané zareagovali trochu pozdě. V čase invaze volal státní tajemník James Dunn generálu Lincolnovi do Koreje, kde mají být navrženy hranice postupu sovětských jednotek, aby nedobyli Koreu celou. Odpověď nakonec zněla 38. rovnoběžka(5) a nevědomky tím byla určena nesmírně důležitá linie na desetiletí dopředu. 15. srpna bylo v Moskvě předáno memorandum generála McArthura Stalinovi o této dělící čáře, ten obratem odpověděl, poskytujíc svůj souhlas a americké jednotky 8. září obsadily Soul(6) .

V roce 1945 byla Stalinova pozornost upřena především do Evropy kde, chtěl získat maximum pozic pro expanzi komunistického hnutí. Dění v Asii sledoval okrajově i když samozřejmě věděl o emancipačních hnutích v Indočíně, Koreji a dění v Číně okolo komunistické strany Mao Ce-Tunga. Američané Koreu také zpočátku považovali za oblast mimo své zájmy (do obranného perimetru Spojených států nezapadala a Dean Acheson to potvrdil ještě v roce 1950(7) ). Z tohoto důvodu se mocnosti dohodly bez problémů, jinak by Sověti nepochybně usilovali o vlastní obsazení Soulu, jako hlavního města, odkud by se jim daleko snáze šířila propaganda.

V každém případě v severní části Koreje okupované sovětskými vojsky byla vyhlášena již 6. září 1945 Korejská lidová republika, ale spojenci jí neuznali. Zatímco Američané při jednáních vše směřovali k sjednocení Koreje , Rusové chtěli prodlužovat období okupační zprávy a na konferencích, jako například v Soulu 1946, navrhovali maximálně ekonomickou spolupráci obou částí Koreje(8). Stalin kalkuloval právě s tou věcí, že Korea byla mimo obranný perimetr Spojených států v Tichomoří a Li Syn-man, který byl ustanoven prezidentem Korejské republiky 15. srpna 1948, neměl patřičnou podporu západních spojenců. Podle dohod se okupační vojska stáhla z obou Korejí v letech 1948 až 1949 a dění dostávalo rychlejší spád. Další chybnou kalkulací Stalina bylo, že se Američané po skončení 2. světové války vrátí k politice izolacionismu a nebudou se vměšovat do mezinárodních problémů. Jedním z těchto problému byla Čína, která byla velmi důležitým prvkem Korejské války a výrazně do ní zasáhla.

Japonská agrese načas pozastavila probíhající občanskou válku v Říši středu mezi Čankajškovým Kuomintangem a komunisty Mao Ce-Tunga. Američané věděli, že Čankajšek není dobrý spojenec , ale volili, jako téměř vždy ve své politice, to menší zlo, protože generál nebyl komunista. Mao Ce-Tung po skončení války byl v nevýhodnější pozici, ale díky mnohem lepší organizovanosti své armády a podpoře Rusů nakonec občanskou válku vyhrál a v Číně byl nastolen 1. října 1949 komunistický režim, Čankajšek uprchl na Tchaj wan. Mao Ce Tung příliš neztrácel čas a velmi intenzivně vstupoval v jednání se Stalinem. Kromě vojenské pomoci záhy začala probíhat jednání o Koreji. Kim Ir Sen si Mao Ce Tunga velmi brzy získal pro myšlenku násilného sjednocení Koreje pod komunistickou nadvládou, ale rozhodující slovo měl sovětský diktátor. V prosinci 1949 navštívil Mao Ce Tung Moskvu, kde v rámci jednání se Stalinem strávil dva měsíce, kromě podpisu spojenecké smlouvy, došlo i na jednání o Koreji, k čemuž byl přizván i Kim Ir-sen. Stalin byl velmi rezervovaný(8) a to dokonce i při druhém setkání se severokorejským vůdcem 30.3.1950. Hlavní problémem Stalina byla hospodářská situace v SSSR a obava ze vstupu USA do konfliktu(9).Stalin poskytl pomoc ve formě letadel, vojenské techniky a možnosti studia korejských studentů v Moskvě(10) . Celou situaci ovlivňoval ještě jeden faktor. Mao Ce-tung se začínal profilovat jako asijský komunistický vůdce a to bylo pro Stalina nepřijatelné, proto stále musel kalkulovat při jejich jednáních. Z jedné strany se mu do konfliktu nechtělo, ale zároveň se obával samostatného jednání Mao Ce-tunga(11) . Nakonec po Maově ujištění, že Američané se do konfliktu nevmísí, Stalin v telegramu ze 14.5.1950 souhlasil s násilným sjednocením Koreje.

Severní Korea dostávala masivní vojensko-technickou podporu ze SSSR a vojenská mise generála Bašilova měla na starosti logistickou stránku operace. V předvečer konfliktu byla převaha jednoznačně na straně komunistů(12).

Vůdce jižní části Koreje, Li Syn-man, strávil značnou část života ve Spojených státech, byl členem nacionalistické strany usilující o nezávislost Koreje na Japonsku, za což byl vězněn, a byl předsedou exilové korejské vlády v Šanghaji. Byl proti demokratizaci Koreje a ve své vlastní zemi neměl příliš velkou podporu. Američané si přesto zvolili jeho, protože opoziční politik An Chai Hong byl považován za neschopného(13). Li Syn Man aktivně loboval v Spojených státech za pomoc pro Koreou, ale Trumann věnoval zpočátku Koreji malou pozornost a vůdci z Pentagonu chtěli Koreu původně vynechat ze strategických zájmů Spojených států. Až na základě Trumannova projevu z 12.3.1947 o důležitosti Koreji pro mír ve světě byla jihokorejcům poskytnuta finanční pomoc(14). Američané vpředvečer konfliktu věděli od zpravodajských služeb o dislokaci serekorejských jednotek v okolí 38. rovnoběžky, ale v podstatě nereagovali.

25. června 1950 severokorejské jednotky zaútočily a po krátkých bojích se situace v Jižní Koreji stala kritickou a hrozilo, že se celé území během několika dnů dostane pod kontrolu komunistů. Li Syn-manova vláda uprchla do Tendžonu. Američané se rozhodli pro okamžitou odpověď , ale chtěli ji mít mezinárodně relevantní a obrátili se na Radu bezpečnosti OSN, která jednomyslně (bez účasti Sovětského svazu z důvodu mandátu „Čankajškovi Číny) odsoudila na severokorejskou agresi a 27.6 vydala rezoluci, která doporučila mezinárodnímu společenství „poskytnout Korejské republice takovou pomoc, jaká bude nutná k odražení ozbrojeného útoku a k nastolení míru a bezpečnosti v oblasti“(15)(proti byla pouze Jugoslávie a Indie se hlasování zdržela). Dalším důvodem k projednání v OSN zřejmě byl fakt, že Američané neměli na Dálném východě žádný obranný pakt(16). Součástí Trumannova rozhodnutí bylo i přesvědčení generála MacArthura, že ani Čína ani SSSR do konfliktu přím nezasáhnou. Spojené státy měli pozemní i letecké jednotky dislokované v Japonsku, už 27. června americké letecké síly podporovali jihokorejské jednotky a 15.9.1950 se spojenecké oddíly vylodily u Inčonu a zahájily obrat ve válce. Pod záštitou OSN se shromáždily jednotky z téměř 20 států v čele s USA. Velícím důstojníkem byl jmenován veterán války v Tichomoří Douglas MacArthur .

Tato seminární práce se věnuje především mezinárodním vztahům v době války v Koreji, proto se vojenským operacím a vývoji budu věnovat jen okrajově. Nasazením amerických vojenských jednotek se situace jednoznačně obrátila a 38. rovnoběžka byla záhy dobyta zpět. Mac Arthur prohlásil, že chce severokorejce zničit než se spokojit s dosažením původních hranic(17) a ofenzíva pokračovala dál. Jednotky Severní Koreje se záhy dostaly do kritické situace, 20.10.1950 padl Pchongjang. V této chvíli Stalin velice intenzivně apeloval na Mao Ce-tunga, aby Čína vstoupila otevřeně do konfliktu(18). Stalin mimo jiné používal argumentaci takovou, že Američané nejsou připraveni na velký konflikt a hrozbě sovětsko-čínského tlaku nepochybně ustoupí(19) Za tímto jednáním nepochybně stála diktátorova kalkulace s vyčerpáním Číny. Nebojovalo se jen na vojenském kolbišti, ale i diplomatickém. Překročení 38. rovnoběžky bylo v rozporu s původním záměrem OSN, ale na základě návrhu osmi států, Velké Británie, Austrálie, Brazílie, Kuby, Nizozemska, Pákistánu, Filipín a Norska bylo schváleno vytvoření jednotné Koreje(20). Ačkoliv se řada vedoucích činitelů v Číně stavěla k invazi rezervovaně, ale na základě katastrofických informací z bojiště změnili názor a na konci listopadu 1950 oficiálně vstoupili do konfliktu. Součástí dohod se SSSR byla letecká ochrana strategických částí Číny. Ačkoliv Trumann, Acheson a Marschall čínských vojenských jednotkách vědět(21) Mac Arthurem naplánovanou ofenzívu nezastavili a spojenecké jednotky utrpěly drtivou porážku. Čínské jednotky byly označovány jejich vládou jako „dobrovolníci“, svět tomu samozřejmě nevěřil a byla vydána řada výzev k jejich stažení. K velmi závažné reakci došlo ze strany západoněmeckého kancléře Konráda Adenauera, který na základě obav z vypuknutí 3. světové války požadoval o opětné militarizování Německa(22). V Evropě se šířily obavy a Adenauer poukazoval na silnou vojenskou přítomnost Rusů ve východním Německu a dislokaci československých vojenských sil na jejich západních hranicích. Sovětský blok se tomu bránil, ale nakonec neuspěl, navíc byla nakonec podepsána mírová dohoda s Japonskem na konferenci v San Francisku a následně vojenská smlouva ze září 1951(23). SSSR, Československo a Polsko, které se jako jediné komunistické země účastnili, smlouvu nepodepsali.Ačkoliv už v tomto období se mluvilo o příměří, na základě úspěchu čínské ofenzívy Stalin odmítl vyjednávat a spoléhal se na řešení konfliktu vojenskou silou.

V tomto období vyvstal ještě jeden vážný problém a tím byl velící generál Douglas Mac Arthur. Tento veterán byl u vojáků oblíbený, ale v podstatě byl vojenským politikem a měl ambice stát se americkým prezidentem(24). Trumann několikrát zjistil, že ho Mac Arthur nerespektuje a vše vyvrcholilo tím, že bez předchozí porady veřejně navrhl invazi do Čínské lidově demokratické republiky a vzkázal Maovi, že je připraven přijmout jeho bezpodmínečnou kapitulaci.. To skončilo jeho odvoláním 11. dubna 1951, nástupcem se stal generál Ridgway.

Prezdent Trumann stále věřil, že Korea je jen sekundární záležitostí(25), ale postupem času začala v americké administrativě panovat obava, že případná prohra by znamenala expanzi komunismu do okolních regionů.

Komunistický blok řešil jiné problémy. Drtivá americká letecká převaha ničila severokorejské území(26) a Stalin byl vystaven tlaku žádostmi o otevřenou leteckou podporu, což se v podstatě nakonec stalo při ochraně čínských strategických míst. Další událostí byla schůzka v Moskvě 9. až 12. ledna 1951, ze které jasně vyplývalo, že Stalin v dohledné době počítá s třetí světovou válkou a oznámil svým satelitům plán výstavby ozbrojených sil. Přes slabé protesty Bulharska a Maďarska byl schválen.

V rámci mezinárodních jednání došlo i ke schůzce mezi Clementem Atletem a Harry Trumannem. Atlee se před tím sešel s francouzským premiérem René Plevenem a odjížděl s mandátem zabránit rozšíření konfliktu a varováním před použitím jaderných zbraní. Výsledek schůzky byl ten, že konflikt se do Číny nerozšíří bez vědomí evropských spojenců a totéž u jaderných zbraní.(27)

Konflikt samotný se podstatě ustálil v podobě poziční války v okolí 37. rovnoběžky.

V polovině roku 1951 došlo k první výzvě o ukončení bojů. Překvapivě vzešla ze strany sovětského diktátora. Nabídku učinil stálý zástupce SSSR v OSN Jakov Alexandrovi Malik při neformální schůzce s několika pracovníky severoamerické mise OSN. Nabídka byla akceptována. K ukončení bojů však nedošlo, protože se ukázalo, že téměř žádná strana neměla zájem na utvoření vojensko-politického kompromisu(28). Podle mého názoru se dá již v této chvíli tvrdit, že si Stalin a především Mao dobře uvědomovali jak obrovskou ekonomickou zátěží pro ně konflikt je a sondovali možnost jej ukončit, ale zároveň se nevzdali myšlenky na Koreu ryze komunistickou.

Ve Spojených státech vyvstal jiný problém a tím byl americký senátor Joseph McCarthy, který reprezentoval krajně pravicové síly v USA a na základě ztráty jaderného monopolu a faktického neúspěchu politiky zadržování v Číně(29) získal značnou popularitu tím, že rozpoutal „hon na čarodějnice“ v americkém státním departmentu svými tvrzeními, že je plný komunistických agentů. Touto činností přispěl k rostoucí únavě Američanů z dění ve státě, zvlášť poté kdy byl odvolán a ukázalo se, že drtivá většina obvinění byla neopodstatněná.

Od ustálení fronty na 38. rovnoběžce zásadní vojenské události probíhaly především ve vzduchu. Američané celý konflikt drtivě bombardovali severokorejské zázemí a škody na tamní infrastruktuře byly obrovské. Čou En-laj, předseda čínské vlády, navštívil v polovině srpna tajně Moskvu a intenzivně žádal o rozšíření všestranné vojenské a hospodářské pomoci a zároveň navrhoval malé ústupky k uzavření kompromisu v Pchanmundžonu při vyjednávání s nepřítelem. Stárnoucí Stalin tento požadavek rezolutně odmítl s tím, že Američané už vědí, že udělali chybu a postupně se vyčerpají(30).

Stalin 17.září 1952 zaslal Mao Ce-tungovi telegram, ve kterém shrnul své základní požadavky pro uzavření příměří. Telegram byl velmi ultimativní a obsahoval tyto požadavky : „1. Okamžité přerušení vojenských operací na zemi, ve vzduchu a na moři. 2. V souladu s pravidly mezinárodního práva návrat všech válečných zajatců do zemí jejich původu. 3. Koreu musí opustit všechna zahraniční vojska, včetně čínských lidových dobrovolníků“(31). Čou En-laj se snažil tyto požadavky zmírnit, ale Stalin to rezolutně odmítl.

Vyvstal zde problém, který nepochybně konflikt o nějakou dobu prodloužil. A to byla otázka válečných zajatců. Z komunistického zajetí se jich vrátilo zoufale málo a svědectví přeživších byla otřesná. Z druhé strany nepochybně u severokorejců panovali obavy, že kdyby jejich lidé dostali na výběr, drtivá většina z nich by se odmítla vrátit domů (což se nakonec také stalo). Spojenci na druhou stranu řešili problém co by se stalo s vojáky, které zajali oni. Předpokládalo se, že by je čekal velmi těžký osud.

Před koncem konfliktu se udály ještě dvě zásadní změny na mezinárodní politické scéně. První byla změna v Bílém domě. V prezidentských volbách uspěl republikánský kandidát Dwight D. Eisenhower. Jedním z jeho hlavních slibů bylo ukončení války v Koreji, protože americká veřejnost začínala být z dlouhé války netrpělivá(32). Druhou byla smrt Josifa Stalina. Diktátor zřejmě zemřel na následky mozkové příhody. Je víceméně pravděpodobné, že svou smrt uspíšil svými paranoidními nařízeními o své vlastní bezpečnosti, kdy se k němu lékářská pomoc nemohla dostat včas(33). Sovětské polytbiro takřka okamžitě změnilo názor na válku a vydalo pokyny k zahájení jednání o příměří. Záhy byli vyměněni nemocní a těžce zranění vojáci a po komplikovaných diplomatických jednáních bylo v Pchanmundžonu uzavřeno 27.7.1953 příměří. Součástí těchto jednání byla konečná repatriace zbylých německých válečných zajatců a nakonec vstoupila v platnost i dohoda o dobrovolném návratu vojáků do své vlasti. Z čínských a severokorejských zajateckých táborů se vrátilo 12 755 zubožených zajatců. Spojenci předali do rukou repatriační komise 70183 Severokorejců a 5640 Číňanů, z nichž mnozí se rozhodli pro odchod na Tchaj-wan. Domů se vrátila jen asi třetina z celkového počtu severokorejských a čínských zajatců(34). Celý konflikt stál životy 520 00 Severokorjců, 900 000 Číňanů, 1 300 000 Jihokorejců a 54 346 Američanů(35).

Boje neprobíhali pouze na fyzickém bojišti, ale na poli propagandy. Sovětský svaz obvinil Jihokorejce z vojenské agrese a učinil ze Severokorejců oběti západní politiky. Obyvatelstvo komunistických zemí, masírované státní propagandou, těmto lžím, v podstatě beze zbytku uvěřilo. Nejrozsáhlejší dezinformační kampaní bylo obvinění Spojených států z používání bakteriologických zbraní(36), což byly informace, kterým veřejnost v komunistických státech také uvěřila. Dokonce se stala nedílnou součástí sovětských učebnic pojednávajících o tomto období.

Na základě této propagandy se všechny státy RVHP aktivně podíleli na zasílání hospodářské pomoci jak Číně tak Severní Koreji. Československo vyslalo do oblasti polní nemocnici.

Důsledky konfliktu byly nejvýraznější v komunistickém bloku. Čína se stala vojenskou velmocí, ale zároveň byly ekonomiky komunistických států neúměrně zatěžovány tzv. ocelovou koncepcí, která naprosto ničila zdravé základy hospodářství zaměřením na těžký a zbrojní průmysl. Američané několik desetiletí ostrakizovali Čínu a bránili jejímu zapojení do mezinárodních struktur(37). Jednoznačně nejhůře dopadla Severní Korea, která je dodnes uzavřenou totalitní zemí s obrovskou armádou a katastrofální životní úrovní obyvatelstva.

Jižní Korea po několika letech politických zmatků a autoritativních vlád nastoupila cestu demokracie a dnes je relativně rozvinutou a demokratickou zemí.

Důsledky celého konfliktu jsou rozporuplné. Sovětský svaz si jasně uvědomil, že demokratické státy jsou schopny, v čele s USA, čelit šíření komunismu i vojenskou silou. Problémem bylo, že na světové scéně se objevil další silný hráč a tím byla Čína. Samotný konflikt de facto fyzicky nezměnil nic. Definitivně rozdělil Korejský poloostrov na dvě části, jejichž hranice byly určeny již před válkou. Kdo se podle mého názoru v podstatě vůbec nepoučil byli Američané. Při vstupu do konfliktu ve Vietnamu byly americké jednotky opět nepřipravené čelit specifikům teritoria, na což Spojené státy krutě doplatili. Severní Korea pod Kim Ir-senem a následně Kim Čong Ilem se stala uzavřeným totalitním státem, což trvá až dodnes.

Bibliografie

William Stueck, Rethinking of Korean war, Princeton university press, Princeton 2002

Vladimír Nálevka,Stalinova hra o zemi jitřní svěžesti, Nakladatelství Epocha, Praha 2009

Bohuslav Litera Studená válka, Nakladatelství H&H, Praha 1993

Vladimír Nálevka Studená válka, Nakladatelství Triton, Praha 2003

Odkazový aparát

(1) William Stueck, Rethinking of Korean war, Princeton university press, Princeton 2002, str. 3

(2) Vladimír Nálevka,Stalinova hra o zemi jitřní svěžesti, Nakladatelství Epocha, Praha 2009str. 19

(3)Bohuslav Litera Studená válka, Nakladatelství H&H, Praha 1993, str. 14

(4) Bohuslav Litera Studená válka, Nakladatelství H&H, Praha 1993, str. 15

(5) William Stueck, Rethinking of Korean war, Princeton university press, Princeton 2002, str. 11

(6) Vladimír Nálevka,Stalinova hra o zemi jitřní svěžesti, Nakladatelství Epocha, Praha 2009str. 23

(7) Vladimír Nálevka Studená válka, Nakladatelství Triton, Praha 2003, str. 58

(8) Vladimír Nálevka Stalinova hra o zemi jitřní svěžesti, Nakladatelství Epocha, Praha 2009 str. 30

(9) Vladimír Nálevka Stalinova hra o zemi jitřní svěžesti, Nakladatelství Epocha, Praha 2009 str. 31

(10) William Stueck Rethinking of Korean war, Princeton university press, Princeton 2002, str. 70

(11) Vladimír Nálevka Stalinova hra o zemi jitřní svěžesti, Nakladatelství Epocha, Praha 2009 str. 30

(12) Vladimír Nálevka Stalinova hra o zemi jitřní svěžesti, Nakladatelství Epocha, Praha 2009 str. 35

(13) William Stueck Rethinking of Korean war, Princeton university press, Princeton 2002, str. 46

(14) William Stueck Rethinking of Korean war , Princeton university press, Princeton 2002,str. 42

(15) Vladimír Nálevka Stalinova hra o zemi jitřní svěžesti, Nakladatelství Epocha, Praha 2009 str. 38

(16) Bohuslav Litera Studená válka str. 41, Nakladatelství H&H, Praha 1993,

(17) William Stueck Rethinking of Korean war, Princeton university press, Princeton 2002, str. 88

(18) Vladimír Nálevka Stalinova hra o zemi jitřní svěžesti, Nakladatelství Epocha, Praha 2009 str. 53

(19) Vladimír Nálevka Stalinova hra o zemi jitřní svěžesti, Nakladatelství Epocha, Praha 2009 str. 61

(20) Vladimír Nálevka Stalinova hra o zemi jitřní svěžesti, Nakladatelství Epocha, Praha 2009 str. 57

(21) William Stueck Rethinking of Korean war, Princeton university press, Princeton 2002, str. 114

(22) Bohuslav Litera Studená válka str. 43, Nakladatelství H&H, Praha 1993,

(23) Bohuslav Litera Studená válka str. 43, Nakladatelství H&H, Praha 1993,

(24) William Stueck Rethinking of Korean war , Princeton university press, Princeton 2002,str. 97

(25) William Stueck Rethinking of Korean war str. 124

(26) Vladimír Nálevka Stalinova hra o zemi jitřní svěžesti, Nakladatelství Epocha, Praha 2009 str. 68

(27) Vladimír Nálevka Stalinova hra o zemi jitřní svěžesti, Nakladatelství Epocha, Praha 2009 str. 73

(28) Vladimír Nálevka Stalinova hra o zemi jitřní svěžesti, Nakladatelství Epocha, Praha 2009 str. 93

(29) Vladimír Nálevka Stalinova hra o zemi jitřní svěžesti, Nakladatelství Epocha, Praha 2009 str. 82

(30) Vladimír Nálevka Stalinova hra o zemi jitřní svěžesti, Nakladatelství Epocha, Praha 2009 str. 102

(31) Vladimír Nálevka Stalinova hra o zemi jitřní svěžesti, Nakladatelství Epocha, Praha 2009 str. 103

(32) William Stueck Rethinking of Korean war, Princeton university press, Princeton 2002, str. 189

(33) Vladimír Nálevka Stalinova hra o zemi jitřní svěžesti, Nakladatelství Epocha, Praha 2009 str. 119

(34) Vladimír Nálevka Stalinova hra o zemi jitřní svěžesti, Nakladatelství Epocha, Praha 2009 str. 129

(35) Vladimír Nálevka Studená válka str. 71, Nakladatelství Triton, Praha 2003,

(36) Vladimír Nálevka Stalinova hra o zemi jitřní svěžesti, Nakladatelství Epocha, Praha 2009 str. 108

(37) Vladimír Nálevka Stalinova hra o zemi jitřní svěžesti, Nakladatelství Epocha, Praha 2009 str. 139

Copyright 2021 - 2022 Soudobá Historie CZ. Všechna práva vyhrazena.
Vytvořeno ve spolupráci s Reklalink s.r.o.