Interpretace Studená válka, Bohuslav Litera

10.11.2021
Práce se zabývá obdobím mezinárodních vztahů v letech 1945 až 1963, jak je uvedeno v záhlaví názvu.
Interpretace Studená válka, Bohuslav Litera

Bohuslav Litera je česky píšící autor, zabývající se problematikou mezinárodních vztahů po druhé světové válce, zahraniční politikou Sovětského svazu a Ruska. V roce 1973 absolvoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovi v Praze a témže roce se stal členem Akademie věd jako samostatný vědecký pracovník. Je členem redakční rady Slovanské historické studie, Asociace pro výzkum střední a východní Evropy a je členem oborové rady FSV UK Mezinárodní teritoriální studia. Mezi jeho významné publikace patří: Armáda jako nástroj státní integrace SSSR : 1923-1941, Vnitřní fronta : Sovětský stát a společnost 1941, Formování stalinského mocenského systému : K problému tzv. sebedestrukce bolševiků 1928 – 1939 a řada dalších prací, na kterých se spolupodílel.

 

Práce se zabývá obdobím mezinárodních vztahů v letech 1945 až 1963, jak je uvedeno v záhlaví názvu. V úvodu autor hovoří o ohniscích konfliktu, které do let 1948 až 1949 byly v Evropě a poté se snad, s výjimkou Berlínských krizí, přesunuly do Asie a na Blízký východ. Je zmiňována určitá kolísavost eskalací napětí mezi jednotlivými krizemi, přesně vyjádřená americkým ministrem zahraničí Dullesem „brinkmanship“, což je výraz vyjadřující balancování na ostří nože a poměrně jednoduše charakterizující průběh Studené války. V neposlední řadě je v úvodu zmiňováno rozdělení literatury odkazující na konflikt a reprezentující tři hlavní proudy náhledu na Studenou válku. Do první skupiny patří tzv. tradicionalisté, kteří hlavní příčinu války vidí v Sovětském svazu, druhou skupinou jsou revizionisté, kteří poukazují i na chyby Spojených států a posledním proudem jsou postrevizionisté (někdy také neo), kteří jsou někde mezi těmito myšlenkovými proudy.

 

Kniha je rozdělena na dvě hlavní části, které mají několik kapitol. První se část se jmenuje Od války k válce a je ukončena válkou v Koreji. V začátku se autor věnuje sovětsko-americkým vztahům na konci druhé světové války a v podstatě analyzuje jejich možnosti. Jasně hovoří o tom, že Velká Británie a Francie vyšli z války vítězně, ale jejich předválečné velmocenské postavení je nenávratně pryč a zůstávají dvě supervelmoci USA a SSSR. Z makroekonomických čísel, která jsou uvedena v příslušné kapitole jasně vyplývá, že USA se staly ekonomickou, a díky jaderným zbraním, i vojenskou velmocí číslo jedna. Na rozdíl od SSSR, který utrpěl obrovské materiální i lidské ztráty a na konci války měl ekonomiku podlomenou, ale konvenční armádu velice silnou. Odvážil bych se dodat, že pro světovou veřejnost SSSR vyšel jako morální vítěz, což, jak je i v následujících částech knihy vidět, ovlivňovalo mezinárodní politiku západních států. Autor se zabývá i historií americko-sovětských vztahů, které byly antagonistické již od roku 1917, především kvůli naprosto protichůdným ideologiím a ještě se zhoršily po podepsání paktu o neútočení mezi SSSR a Německem v roce 1939. Vstupem SSSR do války se změnilo mínění americké veřejnosti a tím i politika USA vůči této zemi. Myslím, že velmi důležitým faktorem bylo, že Spojené státy vedl Franklin Delano Roosevelt. Kniha jasně poukazuje na velmi rozdílné názory obou západních vůdců Roosevelta a Churchilla k otázkám týkajících se poválečného rozdělení při rozhovorech se Stalinem. Rozhovory probíhaly již od roku 1941 a rozdělení bylo obsaženo v Atlantické chartě z téhož roku. Churchill vychází z tohoto dění jako mnohem prozíravější politik, který velmi dobře předpokládal kroky komunistického režimu a mj. navrhoval osvobodit Prahu dřív než Rudá armáda. Není úkolem této knihy posuzovat toto období, ale je otázkou, jak by poválečné uspořádání vypadalo, kdyby v čele USA stál méně naivní politik než Roosevelt.

Nově nastupující americký prezident Harry S. Trumann byl k SSSR byl sice také skeptický, ale jeho role byla ztížena tím, že od Roosevelta nebyl dostatečně informován o zahraniční politice USA a administrativa, kterou zdědil byla názorově v přístupech k SSSR rozdělena. Kniha zmiňuje rostoucí problémy mezi spojenci ať již ohledně legitimnosti vlády v Polsku či zastavení dodávek válečného materiálu SSSR a v neposlední řadě agresivní postup Rusů vůči Turecku, kde požadovali navrácení provincií Kars a Ardahan, a přepracování dohod o úžinách Bospor a Dardanely, kde mj. chtěli vybudovat vlastní vojenské základny. Důležitá byla konference v Postupimy, která mj. řešila otázku reparací (Rusové a Francouzi požadovali vysoké reparace) a problém poválečného uspořádání v Itálii. Itálie byla plně pod kontrolou západních velmocí a SSSR tam měl pouze poradní hlas, který stejně nebyl respektován. Stalin příliš neprotestoval, protože použil stejný postup na jím dobytých územích spojenců Německa to je Maďarsku, Rumunsku a Bulharsku, kde jednoznačně prosadil komunistický režim. Autor dále píše o postupném zhoršování vztahů mez oběma tábory, kdy Západ především kritizoval postup komunistů ve střední a východní Evropě a Stalin si dále činil nároky na Turecko a Lybii, což je, ale považováno za zastírací manévr. Práce ovšem zmiňuje vnitropolitické problémy Sovětského svazu, které Stalinovi nedovolovaly vést takovou expanzivní politiku jakou by si asi představoval. První muž SSSR musel čelit vyčerpanosti hospodářství své země a především zesílené pozici armády, sovětské tajné služby a průmyslovému sektoru.

Dalším důležitým bodem, o kterém kniha hovoří, je Trumanův projev z 27.10.1945 u příležitosti Dne válečného námořnictva, naznačující budoucí směrování americké zahraniční politiky nejen vůči sovětskému svazu, ale i vůči vlastním spojencům. Následovala řada jednání, která nic důležitého nepřinesla, ale začátek studené války se blížil.

Autor hovoří o tom, že za počátek studené války je možné považovat únor a březen 1946 kdy v SSSR proběhly volby do nejvyššího sovětu a s nimi spojený Stalinův projev, který mj. hovořil o nevyhnutelnosti meziimperialistické války, což bylo vyloženo jako válka mezi USA a Velkou Británií kdy SSSR by stál stranou. Údiv západních diplomatů nad tímto projevem vyvolal snahu zjistit o co vlastně Sovětskému svazu jde a v rámci této aktivity se klíčovým stal telegram o osmi tisících slovech amerického charge d´affairs v Moskvě George Kennana, adresovaný státnímu departmentu, který byl vůči SSSR velmi kritický. Jak se později ukázalo, telegram určoval politiku USA vůči SSSR na dlouhou dobu dopředu, ačkoliv jak autor práce uvádí, nebyl zcela objektivní. Zároveň s tímto telegramem došla podobná zpráva britské vládě od jejího charge d´affairs v Moskvě Franka Robertse, která byla, jak se zdá mnohem objektivnější, ale zdaleka jí nebyla věnována taková pozornost jako té Kenannově. Truman na základě této zprávy dospěl k závěru, že je třeba vůči SSSR nastavit tvrdý kurz.

Spojené státy po válce urychleně demobilizovaly a v roce 1946 měli ve zbrani pouhých 400 tisíc mužů a panovaly obavy ze síly armády SSSR, které se později ukázaly jako mylné. Trumanova pozice byla obecně velmi těžká. Vláda USA si uvědomovala rostoucí nebezpečí ze strany SSSR, ale veřejnost byla na základě výsledku války stále příznivě nakloněna Sovětskému svazu, i proto se Churchillův projev z Fultonu z 5.3.1946 setkal s chladným přijetím, ačkoliv byl velmi pečlivě připravený a je důležitý už jen tím, že v něm poprvé byla zmíněna ona pověstná Železná opona. Američané věděli, že Evropa stojí před ekonomickým krachem a Německo, které bylo v kritické situaci, bylo ještě oslabováno reparacemi, především ze strany SSSR a Francie. Velká Británie nebyla schopna ve své zóně plnit svojí funkci a spojila ji s USA, čímž vznikla Bizonie a později Trizonie, připojením území, které spravovala Francie. Dalším problémem byl Irán, kde SSSR chtěl připojit iránskou provincii Ázerbájdžán a vyvolával zdání, že chce obsadit celý stát. Všechny tyto problémy nakonec vedly americkou vládu k vyhlášení klíčových poválečných programů. A těmi byly Trumanova doktrína a Marshallův plán. Trumanova doktrína byla ryze politická záležitost, jejímž hlavním cílem bylo vyhlásit tzv. politiku zadržování proti sovětskému postupu. Součástí bylo odstranění oponentů této politiky z amerického státního departmentu. Prvním jasným projevem změny zahraniční politiky USA bylo převzetí závazků Velké Británie v Řecku, a poté pomoc Turecku v boji proti komunistickým silám.

Marshallův plán byl ekonomického zaměření, ale evidentně s politickým aspektem. Hospodářská situace v západní Evropě byla kritická a tím více bylo obyvatelstvo nakloněno k různým extrémním skupinám. Stalin věděl, že vzhledem ke stavu své země není schopen aktivně pracovat na rozšíření vlivu své ideologie, a tak aspoň podporoval komunistická hnutí v zemích západní Evropy a vyzýval ke svržení tamních vlád. Výsledkem byly demonstrace, které obrátily mínění všech vrstev obyvatelstva Západní Evropy od komunismu a SSSr ztratil značnou část své prestiže, kterou vítězstvím ve druhé světové válce nabyl. Marshallův plán byl nabídkou pro všechny evropské země, ale SSSR ho odmítl a jeho satelity také. Finanční pomoc, která z něj plynula položila základy moderní evropské ekonomiky. Trumanovi značně ulehčil pozici komunistický převrat v Československu.

Další část práce se zabývá Blokádou Berlína a následným vznikem NATO. Na základě vzniku Trizonie a dění v ní, kdy se spojenci snažily o obnovu demokracie a tržních principů na rozdíl od zóny okupované SSSR kde v popředí stáli komunisté, došlo 24.7.1948 k přerušení veškeré železniční a silniční dopravy do Západního Berlína. I přes návrhy vojenského řešení, se rozhodl Truman vytvořit letecký most, který denně dopravoval do města potraviny a zásoboval průmysl. V květnu 1949 Stalin blokádu odvolal, protože zjistil, že neuspěl.

Tato akce však v západním světě vyvolala obavy ze záměrů Ruska a způsobila zrychlení některých integračních procesů, které vyvrcholily roku 1949 založením Severoatlantické aliance. Spojené státy v rámci tohoto dění museli překonat odkaz politiky izolacionismu. Autor jako podstatnou uvádí Vandenbergovu rezoluci, umožňující uzavírat spojenecké svazky s neamerickými státy. Další problémy se přidaly zjištěním, že SSSR odzkoušel 37.8. 1949 atomovou zbraň a vítězství komunismu v Číně. To vše vedlo ke snaze amerického prezidenta navýšit vojenský rozpočet, což se nakonec povedlo, především z důvodů vysoké nestability v Asii a snahou vyrobit mnohem silnější vodíkovou pumu.

Poslední kapitolou první části je Korejská válka. Prototyp budoucích konfliktů, kterému je, podle mého názoru věnováno příliš málo pozornosti v porovnání s pozdějším konfliktem ve Vietnamu. Američané se do této doby do konfliktů v Indočíně nechtěli příliš vměšovat, ale konflikt v Koreji považovali za zkoušku schopnosti Západu čelit komunistické expanzi. Navenek byla válka regionální záležitostí kam by se nikdo neměl vměšovat, proto Američané pomohli diktátorskému režimu Li Syn Mana pod záštitou rezolucí OSN. Severokorejský vůdce Kim Ir Sen úzce spolupracoval se Staline i Mao Ce-tungem, kteří po určitém váhání posvětili vpád do Jižní Koreji. Téměř celou ji dobyli, kromě města Pusan, kde již začali působit americké jednotky. Generál MacArthur se vylodil v týle severokorejských jednotek a zahájil obrat ve střetnutí. Severní Korea téměř padla, ale v té chvíli vstoupila po jejich boku do války Čína, v pozadí podporovaná SSSR(jeho letouny hlídaly části čínského vzdušného prostoru). Situace se ustálila kolem původních hranic na 38. rovnoběžce a i tam byl uzavřen separátní mír. V průběhu konfliktu existovalo riziko střetu obou velmocí, protože MacArthur později otevřeně navrhoval použití strategických bombardérů a jaderných zbraní na území Číny. Konflikt trval v letech 1950 až 1953, a komunisté si uvědomily hranice svých možností, protože Čína se velmi vyčerpala, kdežto Spojené i když válka byla drahá přestály poměrně bez úhony, jediným přímým důsledkem byla volba Eisenhowera presidentem, protože sliboval konflikt ukončit. Konflikt stál téměř 5 milionů lidských životů a skončil tam kde začal, ale důsledek byl jasný příklon jihokorejců k tržním principům. Hlavním důsledkem této války byla změna strategie USA v Tichomoří, kde se snažili vytvořit obdobu NATO. Což se jim později podařilo.

Druhá část knihy v podstatě charakterizuje vládu Chruščova a deset let promarněných za jeho vlády k zmírnění napětí ve světě. Eisenhower měl v tomto období nesmírně ztíženou roli působením senátora MacCarthyho, který ve Washingtonu rozpoutal „hon na čarodějnice“, v rámci kampaně hledání komunistických agentů v americké administrativě. Tento senátor způsobil odsouzení řady nevinných lidí a získal natolik velký vliv, že bylo obtížné zmírnit politiku vůči SSSR. Ukončení korejské války umožnilo omezit výdaje na obranu a začít s programem New Look, který zajišťoval výrobu dostatečného množství jaderných a vodíkových pum pro odstrašení nepřítele a omezit výdaje na konvenční zbrojení. Součástí tohoto období byla válka v Indočíně a porážka Francie u Dien-bien-Phua nárůst komunistického vlivu v tomto prostoru. Chruščov naopak začal podnikat kroky k oslabení kultu Stalina, které nakonec vedli k mírné liberalizaci některých satelitních komunistických režimů, snížil početní stavy armády, stáhl se z Finska, uznal neutralitu Rakouska a v rámci destalinizace došlo k rozkolu s Čínou, které odmítl poskytnout jaderné technologie a zároveň se pokusil zvýšit výrobu spotřebního zboží, kterého se v Sovětském svazu zoufale nedostávalo. Negativní stranou jeho politiky byla angažovanost ve státech třetího světa.

Kniha se následně zabývá válkou na Středním východě a s navazujícím povstání v Maďarsku v roce 1956. Angličané, kteří ztráceli své velmocenské postavení na Blízkém východě se dostali do kritické situace po znárodnění Suezského průplavu egyptským prezidentem Násirem, který po odmítnutí pomoci západních zemí se obrátil na SSSR. Francie a Velká Británie se dohodli s Izraelem a zaútočili na Egypt. Díky pomalosti britských a francouzských vojsk útočníci dostali do obrovského mezinárodního tlaku a byli nuceni se stáhnout. SSSR, který se angažoval na straně Egypta měl pocit vítězství a na tomto základě se téměř bez odezvy přešla intervence sovětských vojsk proti povstání v Maďarsku, které v čele s Imre Nagym vystoupilo z Varšavské smlouvy a vyhlásilo neutralitu. Dosazený premiér Kadár nechal Nagiho popravit a revoluce skončila.

V roce 1953 SSSR vyzkoušel první vodíkovou pumu a v roce 1957 vypustil první družici Sputnik, což v USA vyvolalo velké obavy o technologické vyspělosti SSSR. Eisenhower věděl ze zpráv tajné služby o skutečném stavu, ale nemohl o tom informovat. Chruščov na tomto základě vyvolal další berlínskou krizi, kdy požadoval odchod vojenských sil ze Západního Berlína, jinak předá logistické spojení silám NDR, krizi se nakonec po vleklých jednáních podařilo zažehnat.

V podstatě poslední částí knihy je nástup J.F.Kennedyho do funkce prezidenta USA a Kubánská krize. Hned z počátku Chruščov vyvolal další krizi o Berlín, které Kennedy odolal a došlo k zbudování Berlínské zdi v srpnu 1961, především proto, aby se zamezilo hromadnému úprku obyvatelstva NDR do NSR. V roce 1959 ovládl Kubu Fidel Astro, který okamžitě znárodnil některé kubánské podniky, čímž vyvolal obavu v USA, že by se Kuba mohla stát komunistickou. Kennedy nechal zorganizovat CIA vylodění v Zátoce sviní, které bylo neúspěšné a vehnalo Castra do náruče SSSR, který se rozhodl postavit na Kubě raketovou základnu. Krize, která vznikla dohnala svět na pokraj nukleární války. USA blokádou kubánských přístavů zabránily dokončení výstavby a Chruščov se stáhnul. Postupně nastala politika détonte, tzn. uvolnění.

Kniha je podle mého vynikajícím souhrnem a zestručněním událostí výše zmíněných let, je napsaná zajímavě a jako úvodní studijní materiál je podle mého názoru vynikající. Řekl bych, že patří do postrevizionistického proudu, který je evidentně nejmodernější a má snahu být co nejvíce objektivní

Copyright 2021 - 2022 Soudobá Historie CZ. Všechna práva vyhrazena.
Vytvořeno ve spolupráci s Reklalink s.r.o.